Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Historie

Historie

Prvním písemným dokladem o existenci Jarohněvic je listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141, která definuje přenesení biskupského sídla v Olomouci od původního kostela sv. Petra k nové bazilice sv. Václava, a na závěr vyjmenovává vsi a popluží (usedlosti), které patřily k majetku jednotlivých velkofarních kostelů při hradských obvodech v Přerově a Spytihněvi.

Zde je však nutno podotknout, že přes snahu badatelů stále není jednoznačně určeno, zda byly míněny naše Jarohněvice nebo Jarohněvice u Hodonína, dnes již zaniklá obec, tvořící v současnosti jednu z částí Hodonína.

Další, již nesporně k našim Jarohněvicím náležející zprávu máme z roku 1348, kdy Vítek z Jarohňovic vložil poplužní dvůr s loukami a lesy Skochovi z Troubek a jeho bratrům. Nějakou jinou část držel tou dobou Smil z Rataj. Skoch a jeho bratři Necháč, Štěpánek a Stach prodali svůj dvůr roku 1355 Vojtkovi z Hulína a Zdeňkovi z Jarohňovic. Zdeněk prodal r. 1365 svůj díl Dětřichovi z Jarohňovic, který však již mezitím zdědil i polovici Zdeňkovu a držel tak tento dvůr celý. Roku 1373 k němu přikoupil i druhý existující poplužní dvůr od Henzlíka z Koválovic.

Po Dětřichovi dědil Jindřich z Jarohňovic. Již roku 1397 prodal Jarohňovice Jaroslavovi (Jarošovi) ze Staré Vsi a Jakoubkovi z Rakodav. Vdova po Jaroslavovi přenechala svou část svému bratru Vlčkovi z Tučína a také Jakoubek zapsal spolek s bratry Jenčem a Rackem. Racek byl kanovníkem kroměřížským a později i olomouckým. Tito prodali Jarohňovice r. 1412 Václavovi z Kladník a tento pak Janu Bílému z Domamyslic.

Za husitských válek nejsou o majetku žádné zmínky, až r. 1437 se jako majitel uvádí Bořita z Bystřice a Jarohňovic. Postupným dědictvím majetek přešel r. 1497 na Jana Bořitu z Bystřice a tento jej téhož roku prodal držiteli Kvasic, Arnoštu Kuželovi ze Žeravic. Ves se zmiňuje "s lázní pustou, dvěma krčmami a jedním poddaným v Dražůvkách (Drahlově)".

Spolu s Kvasicemi měnila ves majitele r. 1514, 1516, kdy je koupil Jan st. ze Šternberka, nejvyšší sudí markrabství Moravského.

Jan je prodal r.1531 Mikulášovi z Hrádku a na Počenicích, poté dědil Hynek z Počenic, děkan dómu v Olomouci a ten majetek prodal 28. července 1540 biskupu olomouckému, Bernartovi Zoubkovi ze Zdětína. Po jeho brzké smrti Jarohňovice přešly na jeho nástupce, Jana Doubravského z Doubravky. Jan je odkázal svému bratrovi Václavovi, který je s následujícím biskupem Markem Khuenem vyměnil za statky u Znojma. Tuto dohodu potvrdil i král Ferdinad dne 16.října 1556.

Touto smlouvou se celé Jarohněvice staly biskupským statkem.

Před třicetiletou válkou bylo ve vsi 10 usedlostí - pololánů, 2 grunty po půldruhé čtvrti, 12 čtvrtí, 2 usedlosti půlčtvrtní a 2 chalupy bez polností.

Během války došlo ke zpustnutí a opuštění mnoha usedlostí. První pohromou byl nájezd polských kozáků poslaných na pomoc Habsburkům v únoru 1620. Koncem toho roku pak bylo v Kroměříži a okolí ubytováno císařské vojsko, které však nebylo o nic lepší než vojska cizí. V říjnu 1621 přitáhli Maďaři sedmihradského knížete Bethlena Gábora, kteří šli proti Habsburkům. K bitvě došlo 18. října 1621, Maďaři byli poraženi a odtáhli. Vrátili se na Moravu v srpnu 1623 a pustošili i okolí Kroměříže. V létě 1626 vpadla na Moravu dánská vojska pod velením Mansfelda, v srpnu se s neúspěchem pokoušela dobýt i Kroměříž. Vyrabovala celé okolí a ustoupila před před císařským vojskem, které pak zůstalo v Kroměříži celou zimu. Od tohoto roku až do roku 1642 byl v okolí Kroměříže klid. V r. 1642 vtrhla na Moravu švédská armáda a dobyla Olomouc, Tovačov a Přerov. Kroměřížsko nebylo obsazeno, ale 25. června 1643 Švédové přitáhli ke Kroměříži a hned následující den ji dobyli. Dvakrát tak silné císařské vojsko tomu přihlíželo od Litenčic. Po vyloupení a spálení města pak zůstali Švédové v ležení před městem a týden drancovali okolí. Sotva švédské vojsko odtáhlo, přišlo císařské vojsko a drancování dokončilo.

V Jarohněvicích po skončení třicetileté války zůstala ze zmíněných 28 usedlostí pouhá polovina.

Mnoho vsí bylo vypáleno a poddaní utekli do jiných oblastí. Tímto pohybem lidí se stalo, že do vnitrozemských vesnic s opuštěnými usedlostmi přišlo mnoho osob z jiných částí země. Za války a po válce tak do Jarohněvic přišlo několik rodin z jižní části dnešního polského Slezska, které tehdy patřilo k zemím Koruny české. Jsou to např. Januš Malý který roku 1623 koupil č.p.29, Jan Chyba (č.p.45), Václav Mrva se přiženil k Alici Slívové z č.p.32, roku 1649 Tomek Pospíšil koupil č.p.25 a roku 1650 synové Jana Podešvy ze Slezska koupili - Jan č.p. 26 a Jura č.p.29.

Několik dalších jmen bylo v gruntovní knize zapsáno pod jménem Slezák.

V roce 1652 zasáhl vesnici požár, který zničil osadu tak, že poddaným musel pomoci i arcibiskup.

Roku 1750 bylo 24 pololáníků,5 podsedníků, 17 chalup a mlynář.

Obec měla hospodu, kovárnu, 2 pastoušky, 2 míry rolí a 75 měr pastvin.

V r. 1771 měla vesnice 386 obyvatel, v r. 1790 398 v 49 domech, 1834 v 55 domech 362, 1869 v 63 domech 380, 1880 v 69 domech 421 a r. 1919 v 80 domech 453 duší.

Škola byla v Jarohněvicích již roku 1780, navštěvovaly ji i děti z Vážan a Drahlova. Roku 1879 byla postavena nákladem 12.000 zl. nová budova (stále existující) a škola byla rozšířena na dvoutřídní.

Zvláštní postavení, nezávislé na změnách majitelů okolních dědičných statků měl jarohněvský svobodný mlýn. Přestože jeho existence se předpokládá od doby založení vsi, první konkrétní zmínkou je až zápis z roku 1573, kdy zemřel majitel, mlynář Ondra, muž velmi zámožný a do sirotčí knihy byly zapsány jeho pohledávky. Byly jak za sousedy, tak za městskou radou kroměřížskou, které před svou smrtí prodal mlýn kotojedský. Jeho majetek byl oceněn na 914 hřiven 25 grošů, což byla částka, za kterou se tehdy dalo koupit 90 krav. Jeho dědicem byl syn Jan, který si později v dospělosti koupil mlýn šelešovský.

Po Ondrovi na mlýně následoval Pavel, r. 1585 již mrtvý. Roku 1581 byl majitelem Matouš Jeřáb. Několik následujících desítek let není další zápis, až r.1646 je zmiňován mlynář Bartoň a jeho dcera Kateřina.

Roku 1647 byl mlýn již majetkem města, které jej pronajímalo většinou na tříleté období. Roku 1776 jej však městská rada, unavená nekonečnými spory o výši nájmů prodává.

Mlýn byl prodán v dražbě 1.7.1776 Janu Chytilovi, a to s trojím složením, rolemi, zahradou, inventářem a se vším právem za 1050 zl. a roční plat 170 zl. Mlynář musel být osoba svobodná, žádnému poddaná.

Chytil jej již roku 1781 prodává Janu Mazáčovi, po něm mlýn přebírá jeho syn Karel Mazáč, který mlýn rozšířil o tlačírnu oleje. Dalším mlynářem je Karlův syn František Mazáč. Roku 1822 je majitelem František Reiner, tento zřizuje u mlýna rámovou pilu. Kolem roku 1840 koupil mlýn František Kraťoch z Jarohněvic, po něm následoval František Švarc. Od roku 1866 je majitelem Antonín Řezníček a po jeho smrti r. 1873 Florián Župka. Od něj roku 1875 mlýn kupuje vdova po předchozím majiteli Anežka Řezníčková, která jej později přepisuje na dceru Františku, vdanou za Jana Beránka. Beránkovi byli na mlýně do roku 1880. Mezi lety 1880-1887 jej vlastnil Mořic Mueller, 1887-1909 Jan Špaček. Špaček roku 1908 instaloval k pohonu mlýna při nedostatku vody benzinový motor. Tento motor poháněl i elektrický generátor k výrobě elektrického proudu k osvětlení mlýna.

Roku 1909 mlýn koupil František Procházka z Jarohněvic, č.p. 28. Přestavěl mlýnskou budovu a nehospodárný pohon strojů lopatkovými koly nahradil vodní turbinou. Mlýn měl 3 složení, šrotovník, rámovou pilu. Pila byla ještě poháněna vodním kolem, ostatní již vodní turbinou nebo plynovým motorem. Jeho dcera Marie, vdaná Harazimová, pak na mlýn přivedla roku 1940 svého manžela Valentina. Ve vlastnictví této rodiny byl mlýn do roku 1994.

Použito se svolením autora www.jarohnevice.cz